Pozornosť Plzenčanov pritiahla odvaha a drzosť Hlohovca

Život v Hlohovci, August 2020

Petr Šimon a Roman Černík sú „kluci z Plzně“, ktorých projektový tím EHMK 2026 z Hlohovca oslovil na spoluprácu pri príprave prihlášky pre prvé kolo našej kandidatúry. Dôvodom bol najmä ich úspešný príbeh na ceste k zisku titulu Európske hlavné mesto kultúry pre Plzeň v roku 2015. V rozhovore sa dozviete, prečo sa rozhodli ísť do toho s nami, čo ich oslovilo a čo budú oni sami považovať za úspech celého projektu.

Ani jeden z nich nie je rodák z Plzne, ale sú jej oddaní celým srdcom. Petr Šimon sa narodil v Karlových Varoch, Roman Černík pochádza zo Sudet, z Chebu. Obaja sú učitelia, majú prudko pozitívny vzťah k umeniu a kultúre a vedia, aké to je, získať titul EHMK pre svoje mesto.    

Petr je francúzštinár. V rámci v plzenskej pobočky Alliance Française spoluorganizoval festival francúzskej a frankofónnej kultúry Bonjour Plzeň! Bol na začiatku kandidatúry mesta Plzeň na titul EHMK, kde pôsobil od roku 2008 ako projektový manažér, neskôr zástupca riaditeľa so zameraním na aktivizáciu a podporu projektu zo strany verejnosti. Je spoluautorom prvej i druhej kandidátskej prihlášky na titul EHMK 2015. Po získaní titulu pracoval ako manažér zahraničných projektov. Projekt Plzeň 2015 opustil v marci 2016, kedy sa stal konzultantom projektu EHMK 2021 pre Novi Sad, v roku 2019 sa zapojil do aktivít fínskeho kandidáta EHMK 2026 - mesta Tampere. Je predsedom Alliance Française de Plzeň a nositeľom titulu Rytíř řádu akademických palem, udeľovaným Francúzskou republikou.  

Roman okrem pedagogiky a výchovnej dramatiky vyštudoval tiež divadelnú antropológiu. Má za sebou množstvo zahraničných stáží a pobytov (Dánsko, Fínsko, Poľsko Nemecko i Turecko). Od začiatku milénia vyučuje v Plzni na Pedagogickej fakulte Západočeskej univerzity a aktuálne aj na divadelnej fakulte v Prahe (DAMU). Bol pri úspešnej kandidatúre Plzne na EHMK, podieľal sa na tvorbe kultúrnej politiky mesta Plzeň aj niekoľkých iných miest. Za svoj vydarený projekt považuje vznik kultúrneho priestoru Moving Station v bývalej staničnej budove v Plzni na Južnom predmestí. Tvrdí, že má to šťastie živiť sa tým, čo je zároveň jeho koníčkom a láskou. Je presvedčený, že cestou k prežitiu našej civilizácie a kultúry je koncept udržateľného života a občianskej spoločnosti. Aj preto je členom strany Zelených.  

Čo vás motivovalo pridať sa k Hlohovcu?

Petr: V první řadě jsem rád za každé město, které usiluje o titul EHMK. Již soutěž samotná přináší změnu a ta přináší pohyb. Hlohovec mě konkrétně zaujal svou odvahou, rozhodnutím do soutěže jít, a to i přesto, že je zdánlivě vše proti němu. Osobně je mi sympatické to, že jde naoko naprosto nesmyslnou cestou. Asi by bylo bývalo vše jednodušší, kdyby se spojil s jedním ze sousedních protikandidátů, ale Hlohovec má svou vizi a tu se rozhodl naplnit. K nějakému spojení v druhém kole asi nakonec bude muset dojít, tři blízká města kandidující každé zvlášť působí z vnějšího pohledu poměrně nečitelně. Mou osobní výzvou je to, že Hlohovec postoupí do druhého kola s doporučením, aby do jeho konceptu byl zapojen některý z jeho nepostoupivších sousedů.

Roman: Jsem dobrodruh a pionýr a baví mne šílené věci. Ne vážně, vlastně mě mile překvapilo a potěšilo, když si mne tým hlohovecké kandidatury našel, protože já se už v tom hnutí pro evropská města kultury moc nepohybuji. Podstatnější důvod mého rozhodnutí je něco, co jsem si pro sebe nazval odvážnou drzostí. Ano, tím důvodem je drzost. Pokusím se to vysvětlit, ale nejdříve se přiznám, že jsem si musel o Hlohovci něco nastudovat, protože kromě spojení z dávných hodin zeměpisu: Hlohovec = Slovakofarma, jsem toho moc nevěděl. Když jsem si dal dohromady alespoň základní fakta o městě, řekl jsem si: to je výjimečný projekt. Pracovat pro průměrný a zaměnitelný projekt by mne nebavilo a na to upřímně nemám čas. Ale odvaha a odhodlání týmu z Hlohovce mne nadchla. Je to opravdová výzva, aby malé, vlastně nenápadné, provinciální město se rozhodlo samo sebe vytáhnout ze spokojeného klídečku a chce něco nekaždodenního zkusit, pro sebe udělat. Hlohovec do celého klání nastupuje s velkým hendikepem (počet obyvatel, slabounká kulturní infrastruktura, absence vysoké školy). Je to prostě velká výzva. Láká mne možnost podílet se na pokusu občerstvit duši města a zároveň upozornit na problematiku menších měst obecně, na jejich problémy i silné stránky. Baví mne zkoušet, učit se a spolupracovat.
Ako vnímate to, že sa Hlohovec hlási do súťaže o titul Európske hlavné mesto kultúry?
Petr: Na toto jsem už trochu odpověděl v předchozí otázce. Je to směs jakési drzosti a zdravého sebevědomí. Samozřejmě nad kandidaturou budou mnozí kroutit nevěřícně hlavou, ale pokud obyvatelé spolu s přípravným týmem připraví zajímavý koncept, který bude moci být inspirativní nejen ve slovenském či středoevropském prostoru, tak má Hlohovec šanci. Ostatně jinak bych na nabídku být u toho – i když pouze jako oponent – nebyl kývnul. Často se zmiňuje velikost města a počet, toto samozřejmě hraje svou roli, ale například ve slovinské soutěži o titul EHMK na rok 2025 se do druhého kola dostala i mnohem menší města, než je Hlohovec. Opakuji, důležitý je koncept, potřeba, chuť a nadšení titul získat. 

Roman: No upřímně, bylo to pro mne opravdové překvapení, bláznivý nápad, skoro provokace. Ale pak jsem si řekl, jo vždyť v tomto typu měst nás žije v Evropě spousta. Sám jsem vyrostl v pětatřiceti tisícovém Chebu. Nějaký čas jsem působil v patnácti tisícové Aši. Vnímám to jako pokus artikulovat hlas právě těchto měst. Tato města v sobě mají jistou lidskou blízkost, ale také jsou možná globálními jevy nejvíce ohrožena. Těší mne ta zvláštní kombinace sousedské blízkosti, domáckostí a jistá ambice a opozice vůči velkoměstům. Hlohovec je podle mé zkušenosti prvním městem, které tato témata zvedá. Projekt Evropského hlavního města kultury je o výzvách a otázkách, to není nějaký další běžný festival. Je to také možný impuls proměny. Myslím, že tohle Hlohovec a jeho tým ví a to jej zajímá.

Ako sa to podobá na Plzeň v čase jej prihlášky? 

Petr: Podobu vidím v chuti něco změnit, posunout se, otevřít se, vymanit se z lokálního rybníčku. Plzeň kandidovala na titul Evropské hlavní město kultury 2015 se sloganem „Pilsen, Open up!“, kandidatura a projekt byly nástrojem osvěžit a provětrat konzervativní prostředí, napojit se na vnější impulzy, jak z jiných českých měst, tak impulzy evropské či světové. Toto je i velkou šancí pro Hlohovec. Z toho, co jsem během své návštěvy v Hlohovci viděl, tak mezi styčné body s Plzní bych zařadil i otázku veřejného prostoru a práce s ním, případně projektové záměry týkající se využití řek, jakkoliv Berounka není Váh… 

Roman: Podobnost mezi našimi městy je v ambici přinést čerstvý vítr a zároveň rozvinout to nejlepší v sobě. Plzeň vstoupila do nového milénia s velkou vnitřní proměnou. Z města těžkého průmyslu, vojenského města na „pevné hrázi socialismu” (to byl takový všudypřítomný slogan tu v kraji) se stávalo město s rozvíjející se univerzitou, na které se rodily nové fakulty. Zároveň se poměrně razantně proměnila sama Škodovka, z atomových elektráren se soustředila výroba na dopravní techniku, tramvaje, trolejbusy, vlaky. Přišly nové firmy. Viktorka (futbalový klub Viktoria Plzeň) vstoupila do mezinárodních soutěží a pohárů. Hlavně se otevřely hranice, přibyla dálnice, vylepšilo se železniční dopravní spojení, už se v klidu a snadno dalo jezdit do Mnichova nebo Norimberka. Zároveň město samo se proměňovalo, ze začouzené Popelky se rodila dynamická, současná, pestře oděná krasavice. Znovu ožívaly dávné tradice, pozapomenutá jména osobností se vracela do veřejného diskurzu. Do města přicházeli noví lidé a to i z ciziny. Projekt kandidatury a následné realizace projektu Evropského města kultury byl jakým si zosobněním těchto proměn. Jakousi tečku, zlomem epoch. Což samozřejmě vyvolávalo velmi napínavý dialog spokojených, řekl bych usazených a těch toužících po změně.

Čo môže EHMK Hlohovcu priniesť? 

Petr: Pomocí omšelé metafory bych řekl, že čerstvý vítr do plachet. Nové impulzy, kontakty, možnosti spolupráce. Je jen na obyvatelích města a regionu, jakým způsobem toto vše využijí. Je to příležitost, která už se nemusí vrátit. A pod „EHMK“ v otázce vidím nejen titul jako takový, ale i samotnou cestu k němu. EHMK je (v podstatě nikdy nekončící) proces. Myslím ale, že je třeba se i ptát, co může Hlohovec dát ostatním. 

Roman: Myslím si, že projekt Evropského hlavního města kultury je jedinečná příležitost městského společenství nahlédnout na sebe, pokládat si otázky, rozkrývat problémy, na které není v každodennosti čas. Projekt nese velké inspirační příležitosti. Město, které do toho jde se najednou dostává do společnosti takových měst jako je třeba Liverpool, Lyon, Krakov, Essen, nebo Glasgow, Plzeň či Pécs. Města kultury jsou zvyklá spolupracovat, podporovat se. Však i proto je ten projekt hodnocený jako jeden z nejúspěšnějších celoevropských projektů a trvá již od roku 1985. Myslím si, že tyhle benefity se nabízí i Hlohovci. Je tu možnost stanovit si dlouhodobý program rozvoje a využít kulturní a umělecké aktivity ke zlepšení života města i ve městě. Zároveň ten projekt má zřetelnou a sledovatelnou tečku, koncovku. To je ten rok, kdy se na město soustřeďuje pozornost celé Evropy. Z mé zkušenosti jak z Grazu 2003, Lince 2009, Košic 2013, našeho roku 2015 i třeba 2016 následné Vroclav jsou lidé ve městě mnohem citlivější na dění kolem, náročnější na kvalitu, umí si vybírat, a hlavně ve vztahu k veřejnému prostoru si jej umí i obhájit a když je třeba bránit.

Ako vnímate potrebu kultúry v mestách formátu Hlohovec? Čo by ste považovali za úspech vášho pôsobenia u nás? 

Petr: Musím se přiznat, že mě nikdy nenapadlo klást si otázku potřebnosti kultury podle velikosti obce či společenství. Kulturu potřebuje každý z nás, ať si to přiznáváme, či nikoliv. Nedávná omezení související s COVID-19 to ukázala naprosto přesně. Bohužel také poukázala na to, že – minimálně v Česku – je kultura stále zodpovědnými činiteli vnímána pouze jako třešnička na dortu. Což je samozřejmě úplně mylný přístup. Bez kultury nejsme lidskými bytostmi. A co bych považoval za svůj úspěch svého působení v Hlohovci? Nevím, jak velký a zásadní vliv mám na dění v Hlohovci, v prvním kole jsem musel kvůli svým jiným aktivitám přijmout „pouze“ roli oponenta konceptu a hrubé verze přihlášky. Ale abych byl konkrétnější: co se samotného titulu týče, určitě postup do druhého kola. (A pokud mi stejnou otázku položíte ve druhém kole, hádejte, jaká asi bude má odpověď!) Nicméně titul EHMK je jen nástroj proměny, je to cesta. Takže za úspěch, ne svůj, ale občanů města a regionu považuji, pokud již kandidatura samotná podpoří rozvoj občanské společnosti, proaktivní zájem o veřejný prostor a veřejné dění, vzdělávání, otevřenost, schopnost komunikovat. 

Roman: Tak myslím, že první úspěch už tu je, pozornost na Hlohovec se obrátila. Otázky typu Cože? Proč? Mají na to? Kde leží? Zbláznili se? Otázky, které jistě již každý zaslechl, ukazují, že se děje něco neobvyklého, provokujícího, riskujícího, odvážného. Tu přihlášku může podat každé město. Jde o chuť, a právě odvahu a také důvěru v občanské společenství. Města jako Hlohovec se často cítí upozaděná, opomíjená a zatlačovaná do ústraní. Zároveň atmosféra může být taková domácky až protivně přespokojená, až tak, že odhání cokoli jen o málo jiné. Dnes jsou města jako Hlohovec na ráně mnohých globalizačních a technologických šoků. Přitom v tomto typu měst žije podstatná část nás Evropanů. Tedy se nabízí i prostor formulovat hlas takových Hlohovců pro celou Evropu. To je super výzva! Také si myslím, že je to příležitost obnovit důvěru ve tvořivost a uměleckou činnost. Právě tvořivost, empatie a spolupráce je něco, co nám, podle mého, dává šanci do budoucnosti. EHMK je výjimeční příležitost si tyhle věci opravdu důsledně ověřit. A osobně? Já chci spolu s vámi uspět, chci být spolu s vámi opět Evropským hlavním městem kultury 2026. Je to prostě jedinečná příležitost.